Původní myšlenka při založení tohoto blogu byla princip jazykového střídání, důkladně a přísně dodržen nejen podle týdnu, ale i podle obsahu. O čem bude řeč v českých příspěvcích, by se mělo soustředit na témata zvenčí, na pojmy a polemiky, které v české veřejné diskusi se objevuji zřídka, zatímco anglické komentáře se budou zaměřovat na dojmy z bezprostřední blízkosti – jakýsi nehmotný PZO, ovšem bez nutnosti stavět pro sebe okázalé sídlo ve stylu vrcholového brutalismu. Bohužel jsem porušil tuto zásadu hned na začátku, a ještě hůře – z důvodu, který není pouze otázkou lingvistickou, ale vedl můj myšlenkový pochod na cestu politickou.
Od jedné čtenářky jsem hned dostal vyrozumění, že mám hned „doznat“ vlastní původ, národnostně nebo jazykově – nemíněn ovšem ve zlém, dokonce podle autorky by mělo být toto přání spíš formou pochvalou. Necítil jsem tím osobně uražen, nebral jsem ani pod-čárovou diskusi jako útok, ale zastavil jsem se trochu překvapeně před výrazem „doznat“, střípek sice malý ze slovesného šrapnelu, jak dosud visí v jazykosféře od minulého století, ale střípek slovesného šrapnelu, které nicméně do mozku poněkud nepříjemně zabořil. Ano, slovo samotné si nabylo určité významy v oné nešťastné době, společenské a sdělené významy, které skutečně zdatný sociolingvista může doložit – o tom více dál – ale pro mě má, zároveň od konce 20. století, určitou důležitost osobního charakteru. Neboť patří, i když v podobě gerundium, mezi prvními slovy v češtině, která jsem si naučil.
Píše se podzim roku 1991. Místo setkání bylo výloha již dávno zmizelého pražského knihkupectví, tuším, že to bylo prodejna Kniha n. p. v ulici Mrštíkově, ještě neprivatizována. Hnán touhou si dozvědět, jaké knihy se vydávají v čerstvě osvobozeném Československu – ano, jsem plně vědom kýčovitosti té fráze, ale podobná myšlenková archeologie by nám všem sloužila – jsem tu výlohu prohlížel. Svazky, které vévodily celou aranžmá, byly většinou mi známé, při veškeré neznalosti jazyka nebylo až moc obtížné rozluštit ze jmen autorů, jaké tituly se skrývaly za slovy Hold Katalánsku či Tma o polednách. Zato jméno Artur London mi nic neznamenalo, a titul Doznání mi proto zaplnil zvědavostí, dokonce i dostatečně, abych si hned podíval do slovníku.
Ano, zvláštní atmosféra začátku 90. let si hned snesla na slovo „doznání“, a nejen historické okolnosti tohoto okamžiku, jakkoliv byl v sobě skutečný klíčový bod v dějinách. Stejně s odkazem Orwella či Koestlera, neboli s odkazem „odkouzlených“ levicových intelektuálů, kteří se v polovině století stali přesvědčenými obránci liberálního Západu, vtrhlo do přítomnosti i svědectví (využívaje metaforu doslova kafkovskou) na kůží psané: ti, kteří přežili, neklidní duchové popravených, oběti i vrazi (a dost často obětovrazi v jednom) už měli své hlasy. Ještě nebyly vykonány morální rozsudky, ať ze strany profesionálních historiků, ať ze společnosti, životní příběhy všech účastníků té temné tragedie v tom krátkém okamžiku byly rovné. „Kosmopolitní“ židovský komunista a hrdě provinciální rozkulačený sedlák či uvězněný kněz najednou seděli spolu v zachmuřené výloze podniku dosud národním, každý měl nárok na místo na depresivní světlodřevené polici bez ohledu na morální posouzení, na znovuvytvoření narativní niti dějin: nebylo o něm před tímto Listopadem vědět, a už to stačilo. Žádné poučení, žádné hodnocení, a dokonce žádné dotazování – a proto žádné „doznání“ – o osobní vině. Komunista s modrým číslem na předloktí mohl mít na svědomí několik státních vražd, „čistá“ oběť poúnorovského řádu zase mohla vykázat znepokojivé nacionalistické či antisemitské postoje, ale to teprve čeká. Pravicový liberalismus, řekl bych, v nejryzejší podobě, nicméně po letech pokřiveného mravokární bezpochybně tak potřebné.
Film řeckého režiséra Costy-Gavrase, L´Aveu , jsem tehdy neznal, takže neměl jsem před očima visuální vyobrazení příběhu procesu se Slánským a spol. (Yves Montand nastrčen do černé tatrovky, Montand odvlečen do soudní síně v tmavých brýlích). Veškeré působení tohoto okamžiku u osvobozeného knihkupectví (těsné před zánikem a následným několikaletým využitím jako herna-bar, právě tak, jak skutečnost nám často zdegeneruje nevědomky v klišé) zůstalo proto na verbální rovině. „Doznání“ už má, v mém pochopení, velice nepříjemný nádech stalinských monstrprocesů, od šťastného a otevřenějšího „přiznání“ odděluje nejen psycholingvistické a akustické vlastnosti slova, ale bezesporu i dojem neobyčejných časů.
A co vyvodit na závěr? Měl bych před slovem „doznání“ mít pocit, že opravdu mi čeká monstrproces stalinistického střihu? Těžko si představit. Nebo citovat od pana Kundery (taky osobnost s nepříliš jasnou minulosti) poučení, že příkaz „Budeš vždy říct pravdu“ je esence totalitního myšlení? Ne vždy: co „doznal“ London s ostatními komunisty, bylo předepsaný výmysl, a zcela mlčelo o skutečných zločinech, kteří oběti Slánského procesu páchli. Možná jen přemýšlet: přemýšlet o komplexitě slov a osudů, o nejednoznačnosti významů a životů, a především o našich odpovědnostech, abychom před nimi se chovali opatrně.