… než jsem spatřil před sebe hrnek na kávu. A najednou mi bylo jasné: mám s tou – jen zdánlivou – banalitou vynikající příležitost. Jednak tím, že spojitost mezi blogosférou a kávou by mělo být dále zdůrazněn, zvláště dnes, ve druhotném fin-de-siécle ve zbytkách staré Donaumonarchie, kde kavárny „kamenné“ jsou čím více turistickou podívanou, a skutečné prostředí nového Krause, Altenberga, Čapka, Weinera, Karinthyho, Kosztolányiho atd. se bude nacházet jen v dematerializované podobě. Ale zároveň je hrneček samotný objektem, který vypovídá, a vypovídá snad víc, než běžně vypovídají hmotné předměty v ostatních sémiotických řádech. Je to tedy ukázka, že dvojitý odkaz nadinterpretace, ta hermeneutická podezíravost habsburská i bolševická, ještě nezmizel z původního geografického prostoru i přesto, že staré významy a podezření, od krabic sirek od Matice školské až po způsoby rozluštění článků v Rudém právu, bezesporu ve víru globalizačního tlaku hodně zeslábly.
A do třetice: hodí se do nezbytné funkce kyberprostoru, tj. sebeodhalení. Ne, nebude tu nic přespříliš vnitřního, psychologického, erotického, pouze otázka nesrovnalostí v osobním vkusu. Neboť přiznávám, že ten můj hrnek v mnohém příčí estetické standardy – a možná i sémiotickou sebekoncepci – nejednoho čtenáře tohoto časopisu. Je to totiž hrnek z karlovarské porcelánky, v cibulovém vzoru s nápisem „Tatínek“. Ano, ukázka vkusu zpátečnického, maloměstského, konzervativního v neméně přijatelném způsobu, vkus, za který by nestyděl dokonce Ladislav Bátora při ulezlé svíčkové. Vkus, který v české každodenní sémiotice jakoby varuje, že uživatel nemá kladný vztah k současnému designu, k současné otevřené globální střední třídě, ale nejspíš bude upřednostnit nacionalistické omezenosti, proletářskou nenávist, a všechny nepěkné vlastnosti, které čelíme každý den. Tak proč na ten hrneček tak zakládám?
Vybízí se velké množství vysvětlení, proč mohu tak odporovat lifestylovým zásadám kosmopolitní společenské orientace. Snad z ironizace, z pohrdavé lásky hipstera v sekáčové uniformní košili se jménem zcela jiné osoby přišité na kapse? Rozhodně ne, nemám vůbec úmysl si nic pohrdat. Z imigrantské neznalosti zdejšího sémiotického prostředí, coby kávový Borat Sagadijev? Tak toto celé povídání bych nikdy nenapsal. Ze schválnosti, z přemýšleného nesouhlasu s místními normami? Ne docela.
Především piju ranního „poturčence“ z tohoto hrnku proto, že se mi líbí veškeré příběhy, které si mohu upříst kolem něho. A nejen opozice úspěšných „nových lidí“ oproti Orwellovým ztraceným „oldthinkerům“: mohu přemýšlet o tragedii Sudet u „Carlsbader Zwiebelmuster“, o pomíjivost osudu (zakládali porcelánku především proto, že skutečné čínský porcelán byl na nastupující buržoazii moc drahý, zato dnes…), o změnách, které jsem viděl za vlastního životu. A především o tom, jak ty zkroucené modré květinky a popínavé listy krásně nakreslí „zkroucené dřevo lidstva“ (podle Sira Isaiah Berlina, the crooked timber of humanity– překvapivě dosud nepřeložen). Dřevo zkroucené a zborcené, které je nejlepší jen vynechat, navzdory všem možnostem estetického (či hůře: etického) „designu“.
A poslední srk: už zakousl jsem do lógru. O tom příště.